Staroveka orientalni a anticka literatura

Staroveka orientalni

V povodi velkych asijskych rek Eufratu a Tigridu, Indu, Gangu a Brahmaputry mohutnych cinskych veletoku vznikly jiz ve 4. az 3. tisicileti pr.n.l. rozsahle statni celky s vyspelou kulturou.

Na uzemi dnesniho Iraku se rozvinulo sumerske pisemnictvi, v jehoz epickych zpevech a bajich, se dochovaly take myty o vzniku sveta, o prvnim cloveku a velike potope.

Nejstarsi pisemnou pamatkou sumerske literatury je podle vseho EPOS O GILGAMESOVI. Hrdina, pravdepodobne myticky sumersky vladce, proziva ruzna dobrodruzstvi pri sve pouti za nesmrtelnosti. Stare hebrejske pisemnictvi obohatilo svetovou kulturu o soubor pamatek zvanych PISMO SVATE neboli BIBLE. Puvodne slo o hebrejske nabozenske texty, ktere krestanstvi oznacilo jako Stary zakon (na rozdil od Noveho zakona puvodu krestanskeho) a ucinilo ho soucasti krestanske bible.

Nejstarsi cast Stareho zakona tvori tzv. tora neboli Pentateuch (Pet knih Mojzisovych), obsahujici baje o stvoreni sveta a cloveka. Zacatek prvni knihy (Genesis) vypravi o stvoreni prvnich lidi Adama a Evy. Pro neuposlechnuti boziho prikazu, ze nesmeji jist ze stromu poznani, byli vyhnani z raje, ztratili nesmrtelnost a museli v potu tvare pracovat. Jejich syn Kain se dopustil prvniho zlocinu na zemi, kdyz ze zavisti zabil bratra Abela. Kdyz se mezi lidmi mnozily zlociny, rozhodl se Hospodin, ze vyhladi lidstvo potopou. Zachranil se pouze spravedlivy Noe se svou rodinou, kdyz na bozi prikaz postavil velky korab a vzal do neho po paru ze vsech zivocichu, aby po opadnuti vod znovu zalidnil a ozivil zemi. Ani potomci Noemovi se prilis nepolepsili; zacali stavet vez babylonskou, aby se ve sve vysi vyrovnali samemu bohu. Hospodin je vsak potrestal zmatenim jazyku, stavbu nedokoncili a puvodne jednotne lidstvo se rozdelilo na mnoho narodu a jazyku.

Anticka

Jizni cast Balkanskeho poloostrova s teplym a prijemnym podnebim a nescislnymi ostrovy v Egejskem mori se nekdy v 2. tisicileti pr.n.l. stala vlasti reckych kmenu. Rekove vytvorili osobitou kulturu, ktera vyznamne ovlivnila rozvoj evropske vzdelanosti.

Nejstarsimi dochovanymi slovesnymi pamatkami recke literatury jsou dva vyznamne eposy, pripisovane tradici basniku HOMEROVI, ILIAS a ODYSSEA (asi z 8. stoleti pr.n.l.).

ILIAS je odrazem skutecnych udalosti. Vypravi o bojich Reku proti maloasijskemu mestu Troji, jemuz se take rikalo Ilion, nelici vsak prubeh celeho valecneho stretnuti, omezuje se jen na zaver boje: Syn trojskeho krale, Paris, odloudil spartskemu krali Menelaovi jeho zenu, krasnou Helenu. Menelaos vyzval proto vsechny recke vladce k vojenske vyprave proti Troji. Rekove mesto oblehli, ale nemohli je dobyt. Boj uz trval devet let se stridavym stestim pro obe strany, kdyz tu vypukl spor mezi nezranitelnym bojovnikem Achillem a vudcem recke vypravy Agamemnonem. Urazeny Achilles se odmitl ucastnit dalsiho boje, kdyz padl jeho verny Pritel Patrokles, rozhodl se, ze pomsti pritelovu smrt a po urputnem boji zabil nejslavnejsiho trojskeho hrdinu Hektora. Sam se vsak nedockal konce valky. Byl zasazen sipem do jedineho zranitelneho mista na svem tele (Achillova pata). Rekove nakonec dobyli Troje lsti: nejstatecnejsi bojovnici se ukryli do dreveneho kone, ostatni vojsko predstiralo ustup. Trojane vtahli kone do mesta, presvedceni, ze je bude chranit nadprirozenou moci. Vecer vystoupili Rekove z kone a dali svemu vojsku svetlem znameni, na kterem miste jsou hradby proboreny. Rozpoutal se strasny boj, v nemz vetsina Trojanu padla; Rekove mesto vyplenili a zapalili.

Na udalosti vylicene v Iliade navazuje ODYSSEA, vypravujici o bloudeni jednoho z ucastniku trojske valky, ithackeho krale Odyssea.

Pri plavbe na rodny ostrov bloudil Odysseus se svou druzinou mnoho let po mori a zazil mnoha dobrodruzstvi. Kdyz se zastavil na ostrove jednookych obru Kyklopu, jeden z nich, Polyfemos, uveznil celou druzinu ve sve jeskyni. Nektere z Odysseovych druhu zabil a snedl a postupne chtel zabit vsechny. Odysseus vsak obra opil a ve spanku mu vypichl jedine oko. Oslepeny Polyfemos zuril, ale kdyz mu jeho sousede prispechali na pomoc a ptali se, kdo mu ublizuje, odpovedel, ze Nikdo. Tak se mu totiz Odysseus predstavil. Rano vypoustel obr z jeskyne ovce a berany na pastvu a toho vyuzil Odysseus a jeho druhove. Kazdy z nich se povesil pod silneho berana a obr, ktery ohmataval zvirata na hrbete, netusil, ze mu Odysseovi lide unikli.

Jeste mnoho utrap zazil Odysseus na mori, postupne ztratil vsechno sve muzstvo, ale nakonec se prece jen dostal na rodnou Ithaku, kde mezitim doterni napadnici usilovali o jeho zenu Penelopu. S pomoci syna Telemacha pobil Odysseus vetrelce a teprve potom smel uzivat zaslouzeneho miru.

Jednotne vypravecske umeni v Iliade a Odyssei charakterizuje siroky epicky popis, cetne basnicke privlastky a prirovnani, stejny mytologicky nazor na svet. Tyto znaky predpokladaji jedineho skladatele. Skladby zobrazujici svet patriarchalnich vztahu, v nemz ziji bohove v uzkem styku s lidmi a zasahuji do jejich osudu. Bohove jsou zlidsteni, maji sve nedostatky, vasne a slabosti. U Homera jeste neni neprekrocitelna hranice mezi clovekem a bohem jako pozdeji v krestanstvi.

Oba eposy jsou nejrozsahlejsim souborem reckeho bajeslovi (mytologie), prejateho v podstate i Rimany. Podle predstav davnych Reku vladl vsemu svetu nejvyssi buh Zeus (u Rimanu se jmenoval Jupiter). Spolu s manzelkou Herou (u Rimanu Juno) a dalsimi bohy sidlil na posvatne hore Olympu. Diovym bratrem (2. pad od Zeus je Dia) byl Hades (u Rimanu mu rikali Pluto), vladce podsveti, kterym protekala reka narku Acheron. Pres ni prevazel neboztiky do rise mrtvych mlcenlivy starec Charon. Vsem morim vladl dalsi Diuv bratr, Poseidon (u Rimanu Neptun). Jednou z Diovych dcer byla Athena, bohyne moudrosti a vitezne valky, ochrankyne mesta Athen. Diovym synem krome jinych byl Hefaistos, buh ohne a kovarstvi. Za svou osklivost byl odmenen tim, ze jej rodice ozenili s nejkrasnejsi bohyni Afroditou.

Rozpad rodoveho zrizeni v 7. az 6. stoleti pr.n.l. zpusobil i zmenu nazoru na svet. Zacali se rozumove chapat a vykladat prirodni zakony, clovek se pozvolna uvolnoval od zavislosti na mytickych predstavach. Jiz nejstarsi recti filozofove se pokouseli vysvetlit otazku vzniku sveta a jeho podstaty. Rozsirila se i zemepisna znalost sveta - plavci na dalekych cestach poznali celou oblast Stredozemniho more. Clovek, ktery uz nezil v uzavrene pospolitosti kmene, si zacal uvedomovat vlastni individualitu, zacal zaujimat vlastni postoj k verejnym udalostem, zacala se uplatnovat lyrika, zatlacujici homerskou epiku.

Rekove rozeznavali lyriku elegickou (skladby vazneho obsahu), jambickou (spolecenskokritickou a satirickou) a konecne melickou (pisnovou, osobni). Milostne pisne skladala basnirka SAPFO. Jejim vrstevnikem byl ANAKREON (6. stoleti pr.n.l.), jehoz hrave basne oslavuji lasku, vino a zivotni radosti. Nasel cetne napodobitele u soucasniku i mnohem pozdeji, zejmena v 18. stoleti - mluvi se o anakreonske poezie.

Z lidoveho ustniho podani vznikly prozaicke bajky, ktere v pribezich o zviratech, jimz se pripisovali lidske vlastnosti, podavali urcite zivotni zkusenosti vyznivajici v pouceni. Jejich vznik se spojuje s jmenem EZOP. Tyto bajky se v ruznych obmenach udrzely v evropskych literaturach az do novoveku.

Koncem mesice brezna konavali Rekove slavnosti zasvecene bohu vina a veseli Dionysovi. Pri zaverecnych obradech prednasel sbor pevcu, oblecenych do kozich kuzi, pisne provazene tancem, zvane dithyramby. Z tohoto predstaveni vznikla tragedie (v puvodnim smyslu slova pisen kozlu). Podobne se zrodila z zertovnych a satirickych pisni recka komedie.

Divadlo bylo u Reku verejnou zalezitosti, proto athensky mestsky stat podporoval jeho rozvoj. Divadlo melo ve svych pocatcich nabozenskou funkci, ktera jen pozvolna prechazela ve funkci zabavnou.

Reckou tragedii proslavili tri vyznamni dramaticti basnici Aischylos, Sofokles a Euripides, v komedii vynikl Aristofanes.

AISCHYLOS (525-465) - je prvnim svetovym dramatikem, ktery ve svych hrach resi vselidske otazky mravni povahy, cerpal ze starych reckych mytu. Podle techto mytickych predstav urcuji predem bohove kazdemu cloveku jeho osud, pred nimz neni uniku. Odpovednost za ciny predku prechazi na dalsi pokoleni a vytvari tak sudbu (moira), proti niz je clovek bezmocny.

V tridilne tragedii ORESTEIA Agamemnon, jeden z hrdinu trojske valky, byl po svem navratu do vlasti zavrazden nevernou manzelkou Klytaimnestrou a jejim milencem, ktery se chtel zmocnit vlady. Agamemnonuv syn Orestes pomsti po letech vrazdu sveho otce a zabije matku i jejiho spolecnika. I kdyz lid souhlasi s jeho cinem, protoze nenavidi tyrana, Orestes propada pozdeji vycitkam svedomi a odchazi do daleke Tauridy, aby se pred bohy ocistil z viny. Ustredni postavou tragedie je vlastne Klytaimnestra: v prvni casti hry se dopousti vrazdy, v druhe je potrestana synem, v posledni burcuje jeji stin bohyne pomsty k odplate na synovi. V Aischylove pojeti vykonava Orestes spravedlivou pomstu jako slepy nastroj bohu.

SOFOKLES (480-406) volil vetsinu svych nametu z okruhu trojskych baji a povesti o thebskem kralovstvi rodu - tragedie KRAL OIPIDUS, ANTIGONA.

EURIPIDES (480-406) pusobi znacne novatorsky. Neobycejne vzdelani a styk s filozofy vedly jej k dalsimu uvolneni latek. Take ideologicky sel dal: uvedl do svych her i sympaticke postavy otroku a vsimal si nedostatku athenske demokracie. Povahy svych hrdinu se snazil prohloubit psychologicky, nekdy vsak nedovedl uspokojive vyresit jejich mravni konflikty, a proto utikal ze svizelnych situaci nadprirozenym zasahem bozstva do deje (deux ex machina).

K nejlepsim Euripidovym tragediim patri MEDEIA, jejiz dej zpracovava povesti o mytologickych plavcich Argonautech, usilujicich o ziskani zlateho rouna.

ARISTOFANES (446-385) pozvedl reckou komedii. Za prudkych zapasu o moc ve mestske athenske demokracii, mel dostatek prilezitosti uplatnit svuj kriticky sleh. Jeho komedie, pripominajici nekdy spise frasky, se ve vysmechu nezastavuji pred nicim a pred nikym. Jeho komedie ZABY se vysmiva literarnim snobum a zaroven miri proti Euripidovi, jehoz si Aristofanes bere na musku i v jinych komediich.

Latinska rimska literatura

Latinska rimska literatura neni zdaleka tak bohata ani tak puvodni jako literatura recka. Dlouho prebirala hotove utvary a temata od vyspelejsi literatury recke. Umeleckeho vrcholu dosahla teprve na konci 1. stoleti pr.n.l.. Svetovy vyznam latinske rimske literatury je v tom, ze jejim prostrednictvim pronikala do evropske kultury znalost anticke, zvlaste recke vzdelanosti (zejmena v dobe renesance a humanismu).

Podle poslednich vzoru recke komedie rozvinul rimskou dramatickou tvorbu TITUS MACCIUS PLAUTUS (250-184). Plautus voli pribehy svych komedii z denniho zivota kolem sebe. Predstavuje v nich zamilovane mladiky, divky, ktere upadly do otroctvi, nevestky, prohnane otroky, zklamane otce a lakomce. Jeho komedie, psane zivym hovorovym jazykem, inspirovaly i mnohem pozdeji nejednoho dramatika, tak napriklad Moliera ke komedii Lakomec.

Basnictvi naucne reprezentuje TITUS LUCRETIUS CARUS (94-55) rozsahlou naucnou basni O POVAZE VECI. Podle jeho vyhraneneho filozofie materialistickeho svetoveho nazoru probiha ve svete i v prirode vsechno podle odvekych zakonu mechaniky a bez jakehokoli pusobeni bozskych sil. Lidske stesti spociva v dusevni vyrovnanosti.

U Rimanu dostoupilo znacne urovne recnicke umeni. Prednim predstavitelem je MARCUS TULLIUS CICERO (106-43). Jeho reci vynikaji logickou skloubenosti, pusobi recnickymi otazkami a peclivym stylem.

Lyrickou poezii 1. stoleti pr.n.l. zastupuje GAIUS VALERIUS CATULLUS (87-54). Ustrednim tematem jeho poezie je laska k divce Lesbii. Catullus je velmi opravdovy basnik vnitrnich rozporu, jimz dal vyraz i svym proslulym rcenim "Odi et amo" (Nenavidim a miluji).

PUBLIUS VERGILIUS MARO byl pokladany svymi soucasniky i ve stredoveku za nejvetsiho rimskeho basnika. Jeho ZPEVY PAST?RSKE A ZPEVY ROLNICKE zduraznuji vyznam prace a puvab zivota na venkove a zaroven svedci o basnikove idylickem zalozeni, pro nez Vergilius unikal pred ruchem mesta do venkovske prirody. Nejproslulejsi basnikovo dilo je epos z minulosti rimskeho naroda AENEIS: Hrdina Vergiliova dila, vybajeny anticky hrdina Aeneas uprchl z horici Troje. Po vzoru Homerova Odyssea prosel ruznymi dobrodruznymi prihodami na mori, navstivil mnoho kraju a zazil mnoho utrap, nez se dostal rizenim bohu k brehum Italie, kde v usti reky Tiberu polozil zaklady k rimskemu statu.

Daleko od svetovladneho Rima, ve vyhnanstvi na brezich Cerneho more, travil posledni leta zivota PUBLIUS OVIDIUS NASO (43-18 pr.n.l.). Vypovezen cisarem Augustem neprestal do smrti touzit po pratelich a rodine v Rime, ale marne ukladal svuj stesk do prosebnych listu i basnickych ZALOZPEVU (Tristia). Navrat do Rima mu nebyl povolen. Umeleckou zralost Ovidiovu dosvedcuji jeho PROMENY (Metamorfoses), vypravejici pultretiho sta reckych a rimskych baji, vzajemne skloubenych v jeden celek tim, ze v kazde z nich dochazi k nejake promene. Nejcastejsi latkou v techto bajich je laska.
(C) 1994, 1996 AHA